Pokud vám zatím jméno velkého švédského supertalentu ještě nic neříká, je pravděpodobné, že je to jen otázkou času, kdy o něm uslyšíte. Do svých šestnácti let toho stihl opravdu dost a řada lyžařů by za takové výsledky byla ráda i po ukončení své dlouholeté lyžařské kariéry.

Před třemi lety jsme v Nordicu otiskli povídání o veleúspěšné kariéře Blanky Paulů, od jejích prvních lyžařských krůčků až po cenné medaile. V jednom článku se však nedá vše vypovědět a bývalá světová závodnice má stále co říci, nejen k tehdejší nelehké době, ale i současnému sportovnímu dění.

Psal se 21. listopad roku 1903, když se ve vyhlášeném hostinci Ráj v Jablonci nad Jizerou setkali zástupci prvních tří tuzemských oddílů. Lyžařští průkopníci a vizionáři, pro mnohé vyznavači tehdy podivné a exotické kratochvíle, která se ale postupem let stala na našem území naprostým fenoménem. Právě před 120 lety byl založen Svaz lyžařů zemí Koruny české – vůbec první lyžařský svaz na světě.

Těžko bychom hledali člověka, jenž na vás vychrlí více informací z podkrkonošské historie lyžování, než to umí Aleš Suk. Dlouholetý zasloužilý trenér lyžování a sportovních tříd, kterému prošlo rukama nespočetně sportovců a který postupně propadl sběratelské vášni. Nohy nahoru si nedává ani v penzi a prezentuje sbírku, nejen svých exponátů, v dolnobranském muzeu.

Vše začíná v nebi, jako většina zázraků, v našem případě se však spíše jedná o mraky. Z jakéhosi zárodku se v nich za vhodných podmínek vytvoří sněhová vločka, která roste, a teprve v okamžiku, kdy už je dostatečně velká a těžká, padá k zemi.

Dobrý pocit z jízdních vlastností versus absolutní skluzná rychlost: zdánlivě věčné dilema soutěžních běžkařů při výběru toho pravého páru do závodu. Co z toho je lepší a pro koho, aby lyže byly v cíli políbeny?

Většina náhledů na trénink běžeckého lyžaře se soustředí na závodění: tréninkový plán je postaven na závodech. Co když ale nesoutěžíte? Co když lyžujete po tratích a magistrálách bez startovního čísla, s cílem užít si pohyb, dát si trochu do
těla? Má ještě smysl trénovat, když není třeba trénovat na závody?

Nejčastějším důvodem poklesu výkonnosti během déletrvajícího sportovního výkonu je, že nám dojde energie, což bývá obecně používaný pojem pro situaci, kdy vyčerpáme zásobu glykogenu ve svalech. Glykogen nám při sportu ubývá velmi rychle, zvláště pak při vyšší intenzitě. Naštěstí ale příjem správně zvolených sacharidů během sportu „supluje“ glykogen a my tak můžeme naši výkonnost zvýšit. Zvlášť když si uvědomíme, že energie ze sacharidů nám na rozdíl od energie z tuků umožní i velmi intenzivní tempo.

Podobně jako se stává u nás na jaře, kdy opakovaně teplé dny zahřejí vrchní vrstvu sněhu a večerní mráz ho promění v tvrdou krustu, že můžete při ranním běžkování vystoupit z upravené stopy a vydat se na divoko kamkoliv, třeba do nádherných údolí, nebo se jen klikatit mezi vzrostlými stromy. Takový pocit z lyžování můžete zažít u protinožců, v Austrálii a na Novém Zélandu, téměř každý den v jejich zimním období.

O Vysočině, zejména ovšem o oblasti kolem Nového Města na Moravě a Svratky, se často dříve hovořilo jako o Mekce (nejen) moravského běžeckého lyžování. A v minulosti ne tak dávné mělo toto tvrzení své jednoznačné oprávnění.

Nevím jak vás, ale mne závod Reistadløpet okouzlil ještě dříve, než jsem z něj viděl první záběry, a to už jen jeho mottem Pure Arctic Madness! (opravdové arktické šílenství!). To jsem tehdy ještě netušil, že dostane bratříčka, závod Summit 2 Senja.

Těžko bychom hledali nějakou hromadnou sportovní akci, kde se každoročně bok po boku potí téměř 16 000 lidí, aby ujelo, pro většinu obyčejných smrtelníků dá se říci extrémních, 90 km na běžkách. A navíc s dech beroucími okolnostmi, že startovní výstřel zazní letos posté a že se jeho historické kořeny opírají o půl tisíciletí staré středověké události?